V první části mého příběhu o putování po svatojakubské cestě jsem s vámi sdílela momenty silné životní inspirace z prvního Camina. Také jsem se zmínila o tom, jak mi mé obrovské překvapení – neočekáváné těhotenství – zásadně změnilo plány. Přestože to bylo výzvou, nevzdala jsem se své touhy a po detailním zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla vyrazit na cestu.
A nešla jsem sama.
Ačkoliv jsem původně plánovala solo výlet, bylo mi jasné, že to v těhotenství není vůbec vhodné. Co kdyby mi bylo špatně nebo by se něco nečekaně zkomplikovalo? Můj partner si vzal dovolenou a vydal se na cestu se mnou, abych si mohla splnit svůj další Camino sen, za což jsem mu velmi vděčná.
Nové podmínky
Putování jsme přizpůsobili našim novým okolnostem. Namísto původně plánovaných 20 až 30 kilometrů denně po dobu 14 dnů jsme trasu upravili na průměrně 10 kilometrů za den a to po dobu 10 dnů. Šli jsme takovým tempem, které mi bylo příjemné, a zastavovali jsme podle potřeby. Nikam jsme se nehnali.
Jistěže jsme za 10 dnů do Santiaga nedoputovali. Skončili jsme prostě tam, kde jsme skončili, a jednou, až to bude příhodnější, tuto trasu dokončíme. Buď sami, nebo s naší Dcerunkou. 🙂
Na Caminu jsme v jednom z albergue (ubytování pro poutníky) potkali dva muže z Česka. Jeden z nich s námi sdílel svůj příběh – že spolu se svou manželkou, kdykoliv to jde, jezdí na Camino a jdou spolu tak daleko, jak jim to aktuální situace dovoluje. Při dalším putování se vrací na místo, kde posledně skončili a pokračují dál. Už to tak praktikují dlouhé roky a odchodili tímto způsobem několik poutnických tras. Moc se mi jejich myšlenka líbila a povzbudila mě v tom, že i my tímto způsobem můžeme pokračovat v putování. Snad jednou spolu dojdeme do cíle. 🙂
Většinu mých věcí nesl partner, aby můj batoh vážil méně než 5 kilo, jak mi doporučila kamarádka gynekoložka. Takže jsem si kromě pár drobností nesla hlavně jídlo a vodu. Ještě doma při balení jsem každou věc obracela několikrát v ruce a uvažovala, jestli je opravdu nezbytná.
Před odjezdem jsem si také zkontrolovala, jak je na tom mé sportovní cestovní pojištění a jestli je naše trasa poblíž zdravotnických zařízení, jen tak pro jistotu.
Na cestě...
První moment, kdy jsem si říkala, že tohle Camino je teda pěkně blbý nápad, přišel velmi rychle. Už v autobuse směr vídeňské letiště mi bylo tak špatně, že jsem měla strach, abych vůbec na letiště dojela. Asi mě život zkoušel, jak moc to s mým záměrem myslím vážně. 😀 Tak výraznou nevolnost jsem na Caminu už pak nezažila.
Při putování jsem se cítila více unavená a častěji jsem si potřebovala odpočinout. Také jsem pociťovala nezvyklé výkyvy nálad, smutek a rezignaci – hormony, no… Takže jsem nebyla úplně nejmilejší společnice. Ale všechno jsme to zvládli a jsem za to moc vděčná. Asi jsem také potřebovala vidět ohleduplnost a laskavost mého partnera, které mi dodaly sílu do našeho vztahu i do naší společné budoucnosti.
Ačkoliv jsem skoro nikomu doma neříkala, že jsem těhotná, některým poutníkům jsem to občas přiznala, protože to pomohlo vyjasnit konverzaci a přineslo mezi nás více upřímnosti (jak jinak vysvětlit, že se dva mladí, zdraví lidé táhnou Caminem jako slemejši, s tím, že za pár dnů jedou domů a ke katedrále ani nemají ambice dojít?). Někdy jsem slyšela věty typu „A co tady jako těhotná děláš? Máš být doma!“, což mě dost znejistilo, jindy jsem naopak slyšela slova velké podpory a radosti, což bylo hřejivé.
Utvrdilo mě to v tom, že každý z nás je opravdu individuální, a to, co je pro jednoho nepředstavitelné, může být pro jiného naprosto pochopitelné a přijatelné. A že je důležité žít svůj vlastní život, vzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, za svou životní spokojenost a štěstí a na rychlá hodnocení okolí se zas tak neohlížet.
Já jsem byla na Camino fyzicky velmi dobře připravená a své záměry jsem dlouho promýšlela. Také jsem si šla pro radu k odborníkům, takže mé putování nebyla žádná bláznivá, spontánní a neuvážená akce, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Silná zpráva druhého Camina
Od Camina jsem si přála překvapení, něco nového, co mě trochu nakopne a změní mi životní stereotyp. Vzhledem k tomu, že jsem se dozvěděla o svém těhotenství ještě před odjezdem, což bylo překvapení v mnohem větším měřítku, než jsem si dokázala původně představit, od mého putování jsem zas tolik nečekala.
Bylo to náročné, to musím přiznat. Camino bylo nekomfortní, únavné, provázené mými špatnými náladami, nevolností, nedorozuměními mezi mnou a partnerem, s přeplněnými a občas nechutnými ubytovnami, chrápajícími poutníky… nebyla to procházka růžovou zahradou.
Byla to nesmírně důležitá zpráva, kterou jsem si z Camina odnesla. Čerpala jsem z ní velmi dlouho a i díky Caminu jsem byla před porodem velmi klidná a vyrovnaná. Zažila jsem, že můžu svému tělu, sama sobě, svému partnerovi, životu… věřit. V mém předporodním období mi to dodalo velkou vnitřní jistotu.
Moc ráda bych vám něco z této vnitřní síly předala. Nevím, jestli je to vůbec možné. Snad vám má zkušenost a má slova pomohou k větší důvěře ve vlastní schopnosti, v sílu vašeho těla, v moudrost přírody, která vás vybavila vším potřebným, co je důležité a co potřebujete, abyste zvládla výzvy, které přináší ženství a mateřství.
Závěrem...
Přeji vám, abyste sobě, svému tělu, životu… dokázala důvěřovat. A přeji vám, abyste měla kolem sebe lidi, na které se můžete s důvěrou obrátit a kteří vám dokážou pomoci. S tímto záměrem jsem založila Facebook skupinu „U Mámy s Receptem“, aby vám byla podporou, když to budete potřebovat, a kde jste velmi vítaná.
Pokud máte jakékoliv pochybnosti nebo otázky ohledně vašeho zdravotního stavu či zdravotního stavu vašeho dítěte, obraťte se na lékaře, který poskytne profesionální diagnózu a doporučí nejvhodnější léčebné postupy přizpůsobené vašim individuálním potřebám. Zde uváděné informace jsou obecného charakteru a nenahrazují odbornou péči či konzultaci s lékařem.
Pomáhám maminkám v nejistých začátcích jejich mateřství a sdílím s nimi své zkušenosti a znalosti, které mám jako máma a lékárnice. Laskavě, přirozeně, odborně. Můj příběh naleznete zde: https://www.marieborovickova.cz/muj-pribeh/